Jaký osud Vás přivedl na Slovensko?Já jsem se na Slovensku narodil. Maminka pocházela z Lovčic, to je Moravské Slovácko u Kyjova, a na Slovensko se dostala tak, že babička ovdověla a její druhý manžel byl poslán do vojenských lesů na východní Slovensko a na Podkarpatskou Rus. Tak jsem se narodil na východním Slovensku v obci Čemerné, to je okres Vranov nad Topľou, ale můj bratr se už narodil na západním Slovensku. Můj otec se narodil ve Vehlovicích, to je vesnice u Mělníka. Byl holič a kadeřník, ale i maskér a vlásenkář v divadle, čili výtvarně a umělecky založen a putoval z Čech až do Košic. Od něho mám velkou knihu vzpomínek vlastnoručně psanou s fotografiemi, kde si zapisoval, kde všude chodil. Například v košickém divadle střihal slavného Šaljapina, který tam zpíval Borise Godunova a Ivana Hrozného. Také tady pomáhal zakládat Sokol a v sokolském kroji například jel z Košic do Dolního Kubína na pohřeb Hviezdoslava.
A co vás přivedlo k architektuře?
Malířství. Tehdy tady ještě nebyla akademie, teprve se zakládala ŠUP-ka jako střední škola, a tak mi učitelé poradili stavební průmyslovku s orientací na architekturu, kde bylo hodně kreslení a mělo to k tomu nejblíže. I architektura začíná na bílém papíře a musíte mít představu, zda to bude dlouhé nebo vysoké. V konečném důsledku architektura zase dělá podklad pro realizaci malířů a sochařů, kteří se uplatní na celkovém vyznění domů, veřejných budov, kostelů a tak dále.
To už bylo za slovenského státu?Ano, to už bylo za války. Tenkrát jsme žili v Gajarech na hranicích Moravy. Ve 38. jsme už měli sbaleno, když odtud vyháněli Čechy, že pojedeme na Moravu nebo do Mělníka a někde se s pomocí rodiny znovu usadíme, jenže právě tehdy uzavřeli hranice a my už jsme tady zůstali na tatínkův pas, kde měl připsány i nás dva syny. Každý rok si musel povolení na pobyt znovu obnovit, ale už nás nepustili na Moravu ani na pohřeb příbuzných. A paradoxně ten, co mne takhle usměrňoval, to byl ředitel měšťanky – jinak velký gardista a velitel Hlinkovy gardy. Přitom sám měl za ženu Češku a tátovi vždycky dával echo, když měly oddíly Hlinkovy gardy z Malacek přijet do Gajar. To už honili Židy, kterých tam bylo hodně, ale nikdo z nich se už nevrátil. Tatínkovi nakonec zavřeli živnost a žili jsme jen z toho, co vydělala maminka, která byla výborná kuchařka a celou válku k nám chodili na oběd místní notář, doktor, učitelé, co zůstali, protože většina byli Češi a museli odejít. Také známí chodili k tatínkovi tajně se nechat ostříhat nebo oholit, a za to platili vajíčky nebo mlékem. Dokonce když jsme toho měli někdy více, maminka to vozila do Kůtů, kde její bratr jezdil jako vlakvedoucí z Hrušovan u Brna, a přes něj jsme pomáhali potravinami i příbuzným na Moravě. Ale to jsem odbočil. Tento ředitel měšťanky také kreslil a líbily se mu moje kresby. Celá měšťanka s nimi byly vyzdobená po chodbách. Například na škole jsem neměl moc rád matematiku, a měli jsme na ni typického roztržitého profesora Šilhana. Když jsem se o něm dozvěděl, že je z Mělníka, tak jsem mu nakreslil velkou reprodukci obrazu, který jsem viděl u otce, celé panoráma od Mělníka až po Milešovku s nápisem Můj rodný kraj nejkrásnější. Profesor byl velice dojat, vždyť to bylo za slovenského státu, a tak mne posadil do první lavice, zatímco já toužil schovat se někde vzadu. Potom mně pořád vyvolával, ale hodně mne naučil a dnes na něho rád vzpomínám. A ten ředitel měšťanky mne vzal i do Bratislavy na výstavu obrazů Jaroslava Votruby (to byl český malíř, který maloval Tatry), a také mi koupil moje první olejové barvy – zkrátka byla to velmi zajímavá osobnost. A díky němu jsem šel na stavební průmyslovku. Maturoval jsem první rok po válce a jako stavební asistent jsem byl potom zaměstnán u Všeobecného stavebního družstva. Ale když jsem se doslechl, že Mudroch a sochař Kostka chtějí zakládat Akademii, tak jsem šel k nim na kurz pro učitele kreslení na Vysoké škole technické, protože pořád mě to táhlo k malování. V té době jsem už měl za sebou etapu, kdy se studenti učí malovat kopie podle jiných mistrů – první oleje jsem dělal podle starých pláten, která jsem viděl u jednoho židovského spolužáka. K Mudrochovi jsem byl přijat, ale jelikož jsem už byl zaměstnán, mohl jsem chodit jen po večerech. Asi po půl roce Drevársky výskumný ústav vypsal konkurs na místo architekta v Turanech nad Váhem, kde se dělala typová okna, nábytek a další věci pro stavebnictví, a tam mne tenkrát přijali. Už tenkrát jsem měl i dvě-tři zaměstnání najednou. Dnes už mám přes osmdesát a pořád dělám i do architektury, ale mnohem více dnes maluji.
A to už jsme v současnosti…
Naši mi říkají, že jsem už jak Švejk. Když se rozpovídám, tolik si toho pamatuji a pořád navazuji jedno na druhé, až se dostanu úplně jinde, než o čem jsem chtěl povídat. Turany mne lákaly i proto, že byly nedaleko Martina, kde žil Martin Benka, který se narodil nedaleko Gajar v Kiripolci. Také jsme tam nedaleko společně udělali kapličku – to byla moje první spolupráce architekta s výtvarníkem. No, a v Turanech byl šéfem akademický architekt Plesník, který pocházel z Valašského Meziříčí a k němu na prázdninovou praxi jezdili studenti z pražské UMPRUM. Když jsem slyšel, jak tam spolu studují malíři, sochaři, skláři a řada dalších výtvarných a uměleckých oborů, začal jsem pomýšlet na studium v Praze. Tehdy jsem udělal v Turanech návrh rybářské skládací chaty ze dřevěných dílců na kůlech s terasou a tuhle chatu jsem jel představit jako autor do Prahy do Veletržního paláce, kde je dnes Galerie moderního umění. Tam se to někomu zalíbilo a Turany potom několik let vyráběly tyto dřevěné montované domky pro Izrael.
Takže vysokou školou v Bratislavě jste vyměnil za Prahu…
V Praze jsem se dostal k profesoru Benšovi, co byl jeden z nejlepších architektů po Kotěrovi, a za manželku měl Slovenku od Dolního Kubína. Asi nejznámější je jeho první budova ruzyňského letiště, potom Dopravní podniky – to všechno je dnes považováno za světové stavby. Tady na této fotografii školy naproti Rudolfinu na nároží měl Benš velký ateliér a vedle něho byli Filla, Bauch, Tichý, Kysela, Svolinský, sochaři Dvořák a Vágner – prostě největší veličiny, co studovali v Paříži, zkrátka nová generace po Švabinském a těch starších. Samozřejmě po 48. potom museli postupně odejít. Ale to už byla taková zlá doba. Například Jana Masaryka jsem kreslil v Rudolfinu ještě 7. března na vzpomínkovém koncertě k výročí jeho otce, potom to bylo i někde na výstavě, ale později se mi tyto věci nějak poztrácely. Z té doby mi zůstal jen portrét Rafaela Kubelíka dokonce i s jeho podpisem, ale to už zase povídám o jiném…. Velký rozdíl na studiu v Praze byl i v tom, že profesor měl u sebe vždy dva studenty z každého ročníku, a já se mohl dívat, jak dělá korekci nejen mně, ale i kolegům z druhého, třetího a pátého ročníku, čili při takovém osobním setkání jsme toho probrali tolik, co se na normální škole, kde často profesor ani všechny své žáky pořádně nezná, nikdy nenaučíte. Tam jsem studoval i dějiny umění, estetiku, dokonce jsem chodil na anatomii a na pitevnu. Když mi po prvním ročníku zemřel otec, matka chtěla, abych se vrátil, že mě na studiích nemůže uživit, a že už si umím vydělávat i bez školy. A tenkrát jí profesor Benš napsal velice krásný dopis, jen aby mne nechala dostudovat, umožnil mi, abych nemusel chodit do školy každý den, a poradil mi, abych se zkusil zaměstnat v některé projektové kanceláři. Tak jsem začal pracovat ve firmě Podzemný a Tenzer, co byla nejznámější firma, která se specializovala na nemocnice, a tak jsem si začal vydělávávat. Pátý ročník mi profesor odpustil s tím, že na státnici půjdu s projektem, co udělám, a to byla nemocnice v Revúci, která se hned na jaře na to začala stavět. To byla moje první velká realizace a současně i uzavření studia.
U zdravotnických projektů jste už zůstal…Nemocnice pro mne od malička nebyla nic cizího. Ještě když jsem byl malý, měl jsem těžký úraz. Jako děti jsme si hráli v mělké příkopě u silnice, kde jeli koně s fůrou sena a splašili se, celého mne podupali a ještě přese mne táhli vůz, takže doktor, který přijel z Malacek, mi už nedával naději. Ale maminka mne na peřině v autobusu a ve vlaku dovezla do Bratislavy na Hlubokou, a tam mne dali dohromady. Kvůli tomuto zranění mne ani nevzali na vojnu, nemohl jsem dělat žádný sport, musel jsem si dávat pozor na zlomeniny, a pořád jsem byl v ošetřování doktorů. Zdravotnických objektů, které jsem projektoval, bylo hodně – i onkologie na Heydukové a vedle ní stomatologie, potom asi deset větších okresních a oblastních nemocnic. První byla Revúca a po ní Bardějov. Prvním projektem po studiích byla Střední zdravotní škola dietetická na Zahradnické ulici a například poslední moje realizace v Bratislavě byla Ortopedická protetika hned vedle ní na nároží. Zajímavý projekt byla nemocnice v Bojnicích, kde jsme chtěli zachovat prostředí se zámkem, takže od začátku jsme věděli, že nebudeme navrhovat žádné velké monobloky. Podobně nemocnice ve Spišské Nové Vsi, kde jsem se snažil prosadit, aby to bylo v harmonii s pozadím „Blaumontem“. Na Kramárech jsem dělal výškový monoblok, ale celé Kramáre jsme dělali čtyři architekti, takže to je kolektivní dílo. Také Výzkumný ústav léčiv v Modre, a řada menších realizací, například Dům smutku v Liptovském Mikuláši a další. Kromě toho i moje druhá manželka je lékařka. Také ona má plno jiných aktivit jako je například Klub stříbrných hlav – to je občanské sdružení, které se věnuje seniorům, organizuje pro ně počítačové kurzy a tak dále. Takže zdravotnictví je mi už souzeno.
Jaký máte recept na dlouhověkost a obdivuhodnou vitalitu?
Dělat, pořád dělat. Už když jsem dojížděl do školy z Gajar, potom i na vysoké škole a vlastně celý život jsem měl pořád několik aktivit.
Co nejraději malujete a nad čím teď pracujete?
I v malování trochu supluji architekta a rád maluji urbanistické celky nebo dílčí památky. Tady například je Modra – dva kostely a vedle nich taková komornější stavba je křtitelnice, co málokdo o ní ví. Tady je zase svatá Alžběta – portrét s kostelem na Špitálské ulici v Bratislavě, kde jsem si dovolil jako malíř zbourat zeď, která tam je, aby byla vidět zahrada. Teď připravuji cyklus obrazů na téma Malokarpatská vinná cesta, první výstava bude na podzim v Pezinku. Právě na Nový rok jsem začal malovat Skalici, kde jsem byl ještě na podzim a podle kreseb, které jsem si tam udělal, teď maluji. Mojí snahou je upozornit na prověřené hodnoty zdařilých staveb v prostředí, kde potvrzují genia loci. Tak jako kdysi vznikaly portréty osobností s rekvizitami reprezentujícími jejich dobu, stejně tak přistupuji já ke krajině s jejími monumentálními i komorními dominantami, jež jí vtiskli jedinečnou pečeť neopakovatelnosti.
Jiří Výborný
Foto: autor
Akademický architekt Jaroslav Rajchl, narozen 28. 10. 1926 v Ćemerném, 1947-51 studoval na VŠUMPRUM v Praze, 1951-66 pracoval jako architekt ve Stavoprojektu, 1966-91 ve Zdravoprojektu Bratislava. Je členem Umělecké besedy Slovenska.
