Češi o Slovensku

Bratrstvo

Alois Jirásek
Alois Jirásek (1851 – 1930), působil dlouhá léta jako gymnaziální profesor dějepisu, pak za ČSR ve vysokých ústavních funkcích. Je považován za klasika našeho historického románu. Svým rozsáhlým beletristickým dílem obsáhl celé české dějiny, od pohanských a křesťanských pověstí (do Starých pověstí českých, vydaných poprvé roku 1894, zařadil také svůj souhrn slovenských lidových tradic o Jánošíkovi) až do poloviny 19. století. Soustředil se na tři epochy českých dějin: husitství (romány Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), na dobu pobělohorskou (Psohlavci, Skaláci, Temno) a na dobu národního obrození (F. L. Věk, U nás).
Epilog husitství nacházel na Slovensku, v době, kdy horní zemi spravoval český šlechtic Jan Jiskra a kdy tam působilo české vojenské bratrstvo, poslední nositel husitských tradic. K poznání lokalit, reálií i historie se důkladně připravoval studiem, kontakty se slovenskými historiky i třemi cestami na Slovensko. Výsledkem byly tři obsáhlé „rapsodie“ pod společným názvem Bratrstvo; jednotlivé díly této románové trilogie vyšly (v Zlaté Praze) v letech 1899, 1904 a 1908. Je to nejrozsáhlejší a svým způsobem nejpozoruhodnější české beletristické dílo o Slovensku a česko-slovenských vztazích: neideologizuje, nepřikrášluje, líčí dobu, lidi i události, aniž komukoli straní. Románovým hrdinům není skoro žádná vášeň cizí, a to nejen ostříleným bojovníkům, ale i hlavní ženské hrdince, proradné maďarské krasavici Márii.
Podle J. S. Machara (1901) „Bratrstvo je živou plastikou, vrcholem Jiráskova historického realismu a vrcholem českého historického románu vůbec...“ Ze slovenské strany podal úhrnný soud Ivan Dérer (1930): „Bratrstvo stalo sa na Slovensku bibliou myšlienky československej jednoty.“ Naše ukázka je z prvního dílu Bitva u Lučence.

(úryvek)
V druhém nádvoří zvolenského hradu stála řada osedlaných koní, většinou samí hnědáci. Pacholci je drželi u huby. Kousek z řady vpřed byl krásný bělouš grošovatý, pravý sedmihradský. Jak pohazoval hlavou, chrastily a blyskotaly mu řetízky, visící pro ozdobu na čelním řemenu, leskly se mu i kovové pukly na prsosinách a potřásaly se při nich rudé střapce i kožené šalangy, rudé, zelené, kovovými kroužky vybíjené při cípech krásného sedla.
Paprsky ranního slunce, jež vyzlatily střechy a hodily po půli nádvoří zlatý koberec, vysvítily na koně i na starého Lapku, komorníka Jiskrova, jenž stál vedle, drže přes ruku nádhernou kuní šubu červeným karmazinem pošitou se zlatými, velkými sponami a řetízkem, jenž nezapjat dolů visel a se třpytil.
Nejvyšší hejtman meškal s družinou v hradní kapli na mši. Lapka na něj čekal, obrácen v tu stranu kaple, odkud zazníval tlumený zpěv. Pak zvonek zacinkal a za chvilku vyšel pan Jiskra v čapce s bělostným peřím na hlavě, v dlouhé sukni jednobarevné, tmavomodré s lesklým pasem a s drahou šavlí při něm pravého štítnického díla v pochvě višňové barvy; za ním pan Zvířetický v zbroji, ale ještě bez helmice, vážný Burian, Dubánek z Čivic vyrudlých knírů, červených tváří, s rozjasněnýma očima, Mikuláš Střela z Rokyc, jejž si včera nejvyšší hejtman povolal do své družiny, dva rotmistři ze zvolenské hradní posádky, otylý písař vojenský i kněz Jiskrův, kulatý, v kněžské, tmavé sukni.
Lapka přehodil Jiskrovi přes ramena nádhernou šubu, zapjal přes prsa zlatý řetěz, spínající obě masivní, zlaté pukly, v nichž se svítilo několik vysokých, drahých kamenů, sluha podržel střemen a nejvyšší vyhoupl se na bělouše. A všichni vsedli na koně, i písař i kněz.
Jak Jiskra s družinou vyjel klenutým průjezdem z vnitřního nádvoří na první, zahlaholila tam fanfára. Trubač jízdné čety, jež měla pána doprovodit, vesele zatroubil. Průvod pestrý barvami, lesklý třpytem zbraní i kovových ozdob na šatech i na řemení koňů, vyjel šumně z hradu a mírným klusem jel rozlehlým prostranstvím vroubenými domy a domky, jejichž běl svítila na ranním slunci. Jiskra jel do ležení přehlédnout vojsko, jež mělo vytrhnouti.
Již přejeli větší kus prostranství; všude, kudy jeli, zastavovali se, aby se podívali na průvod, na mocného pána, černého, černobradého, drsnatého, jehož očka však vesele se rozhlížela, a jenž vlídně kynul na pozdravy. (...)
V táboře již na nejvyššího hejtmana čekali. Na rozlehlé prostoře před ležením na východ od města v zdupaném, rozježděném i zaprášeném trávníku stály vedle sebe v čele všech dvě jízdné roty plně sešikované: Poberova a Janka Kozice Vlka. Za nimi dál pěší roty. Některé teprve z ležení docházely; ostatní se ještě rovnaly v ležení, každá na placu svého stanoviště. Také u vozů samé hemžení. Vozy krajní i spížní stály připraveny na výjezdu, jen zapřáhnouti; také kremnické vozy, jež přijely pozdě večer se zásobami střeliva, olova, síry, střelišť a s novými kusy, chystaly se na další cestu. Nejdále stála řada prvních selských vozů, s kterými přijeli sedláci z okolí na rozkaz páně a na něž nakládali nejnutnější zásoby pro vojsko.
Pobera z Lomu nevím kam domů v plné zbroji, s šalířem s podbradím na hlavě, s rotmistrovským palcátem v ruce seděl na vysokém svém hnědáku před první řadou bratříků na koních různých barev, nad něž se vznášela rudá korouhev.
V čele druhé roty Janko Kozic Vlk na Dereši, v červeném plášti, v šišaté helmici s nánosníkem nahoru otočeným, za nímž čepejřil se bílý chochol. Zpod helmy padaly lesklé černé copy přes spánky Jankovy brunátné tváře. V ruce držel křivou šavli. V první řadě za ním bratr Ondrejko, vzrušený, dychtivě nedočkavý, kdy přijede nejvyšší kapitán, kdy už vytrhnou, vedle Chujava, jenž nemohl rozhazovat ruce, Rakolubský v rudých nohavicích, funivý Matuka Juro a ostatní zemané, Sebeslavský šedý armalista a Radvanský jako padesátníci měli své místo hloub při krajích roty. Skoro všichni slovenští zemané, jak přibyli do Zvoleně, v ní byli kromě mužstva, Čechů a Slováků.
Rotmistři, hledící upřeně směrem k městu, náhle pokynuli; kotly zavířily, polnice zahlaholily. Nejvyšší hejtman s družinou přijížděl. V rotách všichni hleděli jen po něm. Viděli, jak družina zarazila opodál stranou, jak Jiskra sám krátkým klusem jede k nim. zarazil před šikem, tváří k nim, nádherný ve svém vystrojení, plný třpytu, plný lesku na vzácném, bohatě sedlaném koni, jenž stál jako zarytý s krkem dlouhé, husté hřívy prohnutým, hryzaje udidlo, od něhož bělostná pěna prchala do zprahlého trávníku.
Jiskra kynul, bubny zmlkly i trouby. Ticho v tom množství a nehnuto vše jako zeď; jen pablesky a svity se mihotaly a skákaly, smekaly se a přehupovaly po helmicích a pancířích, po kovových ozdobách, peří chocholů se chvěla, praporce se vzdouvaly a šelestily, jak praporečníci přidržovali jejich úzký cíp ke dříví praporečnému.
Řady osmahlých, bradatých tváří byly obráceny k Jiskrovi, jenž na vysokém bělouši jako by v tu chvíli vzrostl. „Rotmistři i z rot všichni dobří lidé a bratříci všichni, slyštež!“ Promluvil jasným, kovovým hlasem, až se zářivým vzduchem pod vysokým, modrým nebem v tom tichu daleko, zřetelně roznášelo. „Huňady Jánuš zrušil běh příměřný. Válku začal a to proto, že nás chtějí z této země vypudit jako nekázané loupežníky, jako bychom nebyli v službách Jeho Milosti mladého krále. Huňady mordoval vaše bratry, mrzačil je ohavně, a chce panovati i v tomto slovenském viděku jako král. A to by vám bylo zle. Proto jdu na Huňada a s pomocí Boží zvítězíme, nebo naše věc je pravá. Chcete-li hojnou odplatu, vězte, že statečnému vojsku na ničem neschází. Mužská mysl a meč všechno zmůže. Co mám, dám, abyste nebyli škodni, a kdyby nestačilo, medle, mám statky na Moravě, z těch vás zaplatím a nikdo nepůjde bez náhrady, a kdybych vám i tuto šubu,“ potřepal jí, „měl dát i tohoto koně i svou zbroj a všecko, co mám. A tak buďte srdce dobrého, zmužile vyjeďte na jich škodu a pána Boha všemohoucího vezmeme ku pomoci proti těm Uhrům a Huňadovi, a spravedlnost našeho pána a naši. Pán Bůh s námi!“
V tom kněz přijel z družiny k němu a obrátil se tváří také k vojsku, vedle Jiskry. Ten ihned smekl, jak kněz sňal byrit s hlavy, a smekl Pobera i Kozic, helmice sňali, a řadami šel šum a šelest a cvakot kovu, jak všichni snímali kapalíny. Stáli s obnaženými hlavami, upřeně naslouchali, jak se kněz modlí. Říkal žalm, pak vztáhl ruce a hlubokým, v tu chvíli slavným tichem neslo se jeho žehnání. A zase šum a šelest po řadách, helmice zapadly na hlavy; zastínily čela, tváře; přikloněná kopí naráz se zježila jako les, v něm praporce zavlály, rudé, zelené, Jiskra pokynul, Pobera mávl palcátem, Kozic Vlk šavlí, rozkřikli se, pronikavý hlas polnic se třepetavě rozletěl. Jízdné roty vyrazily; a jak vyjely, každý z nich se obracel po Jiskrovi, jenž zajev k družině, v jejím čele přehlížel. Jel řad za řadem a všichni hlučně pozdravovali; hlasy se slévaly v hromový hluk, v nějž ječela polnice a rachotily kotly zpředu na šíjích koňů bubenických.
Jiskra usmívaje se spokojeně pokyvoval hlavou a se zalíbením hleděl na Janka Kozice v červeném plášti, na statné zemanstvo v brněných košilích, v zbroji, v šišatých, uherských helmicích s šavlemi, s pestrými, nevelkými terči jízdeckými, na pěkných koních. V tom jako hrom za ním zahouklo:
„Pane kapitáne, s těmi tu, to jsou krajané, či s kterými!“
Starý Dobák na hřivnatém hnědáku přitočil se k němu a za otcem hned mladý a za mladým Hurčala.
„Ano, to jsou krajané, Slováci. K těm chceš-li!“ volal Jiskra ukazuje na Kozicovu rotu, jak řady přejížděly.
„A s kým ty pojedeš!“
„S vámi, ale až všecko přehlédnu. Však se brzo uvidíme.“
(...)
(1899)

Tři návštěvy na Slovensku

Málokterý spisovatel v dějinách české literatury dosáhl takovou pozornost nejrůznějších generací jako právě Alois Jirásek. Jednou se však jeho dílo hodnotilo jako úpadkové a jindy se vynášelo do nebes. Mnozí z nás máme ještě v živé paměti období povinné školní docházky, kdy Jiráska servírovali jako alfu i omegu celé tehdejší české a slovenské literatury. Učení úryvků nazpaměť, psaní obsahů z jednotlivých kapitol, detailní chrlení životopisu - to patřilo k nutnému poznání Jiráska (a nejen jeho)…
Zdá se, že dnes v paměti mladší generace zůstalo jen jméno. Ale přes archaizmus a zastaralý styl románů vnímavý čtenář objeví to, co hledá…
V Jiráskově tvorbě i životě nacházíme však i krásnou symboliku československé vzájemnosti, při zachování svébytnosti rozvoje a kultury českého a slovenského národa. V roce 1917 byl mezi prvními českými spisovateli, kteří podepsali květnový Manifest, vyjadřující myšlenku československé státnosti. A později - 16. května 1918 - to byl právě on, co na slavné manifestaci v Národním divadle v Praze hovořil spolu s Pavlem Országhem Hviezdoslavem o společné budoucnosti obou našich národů.
V Jiráskově poeticky laděné knize „Staré pověsti české“ objevíme postavu z historie slovenského lidu, Jánošíka. Zařadil ho k takovým hrdinům, jako pro Čechy byli Jan Sladký Kozina nebo Jan Žižka.
Třikrát u nás
Jeden z literárních úmyslů a plánů přiměl Aloise Jiráska vycestovat na Slovensko. Přijel, aby se osobně přesvědčil a seznámil s prostředím, s vesnicemi, městečky, hrady a kostely, kterými procházela a bojovala husitská vojska, aby si vyslechl a zaznačil povídání pověstí a příhod o tomto hnutí z úst lidí, aby si něco zapsal zejména z farských kronik … Takto to kromě jiného komentuje brezenský publicista Štefan Giertli (Horehroní, 5. října 2004).
Na Slovensku byl Jirásek třikrát: v roce 1896, 1897 a 1907. Všechno, co viděl a slyšel, zpracoval pak v románové trilogii „Bratrství“ (Bitva u Lučence, Mária, Žebráci). V ní tedy zobrazil působení vojsk Jana Jiskry z Brandýsa na Slovensku, jejich boje proti Jánošovi Huňadymu v zájmu Ladislava Pohrobka, jejich vliv na fázi rozvoje slovenského života.
Jirásek cestoval především po Gemeru, Malohontu a z Košic mířil do Bardějova.
Oblíbil si zejména Tisovec
Tisovec, tehdy ještě malé městečko, bylo známé tím, že zde žilo mnoho pokrokově smýšlejících rodin. K nim patřil rod Daxnerů. Samo Daxner (1856-1949) se stal pro českého spisovatele vynikajícím průvodcem a stal se Jiráskovým důvěrným přítelem. Jako přední slovenský politik a advokát v Tisovci dobře znal gemerskou historii. Zasvětil českého spisovatele nejen do literárněhistorické minulosti Gemera a Malohontu, ale ukázal mu také Rimavskou Pílu, Rimavskou Bani, Muráň, Revúcu, Opatovou. Zvolenský zámek si také pamatuje jejich návštěvu.
Při třetí návštěvě (od 7. do 15. července 1907) pozvali Daxnerovi Aloise Jiráska na salaš. Pochutnal si tam na čerstvém ovčím sýru, ochutnal žinčici, ale zaujala ho i práce bači v kolibě a valachů kolem ovcí od časného rána do pozdního večera. Jako dar přijal od bači dýmku-zapékačku…
Nejplodnější český spisovatel historických románů Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově u Náchoda (zemřel 12. března 1930). I když dnes už nechápeme Jiráska jako stoprocentního historicko-vědného autora, slouží mu ke cti, že jeho spisy patřily k nejčtenějším. Koncem 19. století vycházelo kolem 40 svazků jeho děl. Například v letech 1945 až 1975 byl u nás Jirásek nejvydávanějším autorem: v těchto letech vyšlo 351 jeho knih v nákladu 11,6 milionu výtisků.
Během první světové války se Alois Jirásek stal vedoucí osobností domácího odboje, v roce 1918 byl členem revolučního národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem.
Pavol M. Kubiš
Ilustrace: autor

Alois Jirásek: Z první cesty za bratrstvem

Bratříci mne již dávno pronásledovali. Poprvé jsem jim povolil před třicíti léty, kdy jsem napsal do Květů Hejtmanská sláva, tj. o Janu Talafúsovi, kterak se vrátil ze Slovenska na svou někdy tvrz Ostrov a kterak tam hrdinsky skonal. To byl Talafús vyrostlý ze slovenského pořekadla „bědný jako Talafús“ a z pověsti, že chud se vrátil a že pak chodíval po tvrzích svých známých tak říkaje žebrotou. Tenkráte mi ještě nebyly známy všecky jeho osudy i prameny o něm a také ještě působilo kouzlo romantiky.
Od „bratříků“ byl pak načas pokoj, než - nepřestal jsem na ně myslit. Až pak po letech (to již bylo Mezi proudy a Proti všem) přihlásili se velmi naléhavě. Nebránil jsem se, sbíral jsem prameny. Nejnutnější však bylo podívati se do končin, kde „polem pracovali“ a kde jejich moc kvetla i zašla, na Slovensko.
Vtom znenadání pomoc i nové pobídnutí. Doktor Rieger, jak známo veliký přítel Slovenska, vždy o to se snažil, aby naše styky se Slováky se utužily a prohloubily. I navrhl také ve Svatoboru, aby mně bylo dáno stipendium na cestu na Slovensko, abych napsal román o našich za Jana Jiskry v Uhrách. Učinil tu tak jako předtím, kdy z jeho podnětu Svatobor usnadnil Svatopluku Čechovi cestu do Dánska za Dagmar královnou….
(1920, úryvek)
(celý článek uveřejníme v čísle 7-8/07)