Country loděnice 2006

Závěrečné prázdninové dny v Piešťanech už téměř neodmyslitelně patří hudebnímu festivalu Country loděnice. Letošní program už předem sliboval krásné zážitky. Obavy vzbuzovalo jen přetrvávající deštivé a chladné počasí. Na úvod hlavního večerního čtvrtkového programu se však obloha zázračně vyjasnila. Návštěvníci festivalu se tak mohli usadit na karimatky a se zatajeným dechem sledovat téměř komorní vystoupení Věry Martinové, kterou zpěvem doprovázela její sestra Lenka.
Následující vystoupení bylo milým překvapením. František Nedvěd se hned v úvodu svěřil, jak je velmi rád, že může zde hrát, protože se mu před měsícem stala velmi vážná nehoda. „Teď udělám to, co jsem měl udělat už před osmi lety. Zahraju několik Honzových písní, a slibuji, že je budu hrát i dál. A jsem moc rád, že jsem se tak konečně rozhod´“. Publikum potleskem vůbec nešetřilo, a i přes Frantovy hlasové indispozice tento koncert považovalo za jeden z jeho nejzdařilejších. Závěrečná tečka večera patřila moravské kapele Fleret a valašské královně Jarmile Šulákové, jejíž hlas se nesl nočním městem dlouho do noci.
V pátek odstartoval večerní program ostravský písničkář Pavel Dobeš. Poprvé na Loděnici vystoupila Naďa Urbánková se skupinou Bokomara. Publikum si okamžitě získala svými hity Můj Vilém, Blonďák s červenou bugatkou, či Drahý můj. Při posledním přídavku písně Závidím se leskly slzy dojetí v očích snad každému. Na pódiu se v tento den vystřídali Alan Mikušek, Jaroslav Samson Lenk s kapelou Hop Trop, skupiny Pressburger Klezmer Band a Cassidys. Kdo vydržel čekat až na poslední vystoupení, určitě nebyl zklamán. Ivan Mládek se svým Banjo bandem byl opět zárukou skvělé zábavy a dobré hudby.
Závěrečný den festivalu se nesl ve znamení trampské a country hudby. Vystoupily staré dobré stálice české country scény. Wabi Daněk se svým sametovým hlasem, skupina Fešáci s Jindrou Šťáhlavským, excelentní hráč na foukací harmoniku Tomáš Linka a na závěr skupina Kamelot. Jediný, kdo v sobotní sestavě chyběl, byl Waldemar Matuška. Ze zdravotních důvodů musel svůj koncert zrušit, ale přislíbil účast na dalším ročníku.
Počasí nakonec vydrželo celé tři dny bez nejmenšího zaváhání, z čeho byli organizátoři i návštěvníci nesmírně šťastni. Protože usadit se uprostřed zeleně, poslouchat krásnou hudbu přímo pod hvězdnatou oblohou v blízkosti milované bytosti, je ten nejhezčí závěr léta. A to byla Country loděnice 2006.

“Tramping mi nedělal dobře”

Tomáš Linka je jedním ze zakladatelů české country hudby. Působil v kapelách White Stars, Greenhorni a Fešáci. Kritiky je zařazován mezi českou špičku hráčů na foukací harmoniku. Ta patří k jeho vizáži na pódiu stejně neodmyslitelně jako typický westernový klobouk. Na Country loděnici si pro čtenáře České besedy rád zavzpomínal na různá období svého života…
Jaké byly vaše začátky hry na harmoniku?
Mám to po tátovi, v 50. letech měl táta svůj orchestr, skupinu asi čtyř, pěti lidí, a všichni hráli na foukací harmoniky. Jelikož cvičili u nás doma a měli jsme malej byt, tak se to nedalo neslyšet. Vždycky když táta vypad´, jsem vešel do šuplíku s harmonikama a zkoušel jsem hrát. Pak jsem se během let vypracoval na to, že jsem celej jejich repertoár znal nazpaměť. To mi zůstalo. Když přišel za tátou Marko Čermák, že hledá harmonikáře do svý kapely, táta mu doporučil mě. Domluvili jsme se a od té doby se datuje můj vstup do country.
Působil jste v několika kapelách. Které období bylo pro vás nejzajímavější?
Já se shodnu s kritiky, kteří říkají, že nejlepší moje období bylo v 70. letech. Byly to časy starých Greenhornů, u Honzy Vyčítala, ve složení s Marko Čermákem, Mirkem Hoffmanem a Michalem Tučným. Přišel jsem k nim v roce 1970 a myslím, že to bylo krásné. Byli jsme mladí, patřil nám svět, holky, bylo to nejlepší. Taková ta klidná jistota byli Fešáci, i když i s Fešákama jsme zažili pár divokejch období a příhod. U Fešáků jsem byl s přestávkou asi dvanáct let a pak jsem se znovu vrátil ke Greenhornům. Tam jsem byl až do roku 1992. Potom jste založil vlastní kapelu Přímá linka... Je to asi šest nebo sedm let. Víte, já už jsem ve věku, že když se něco stane před víc jak 2 týdny, už si to moc nepamatuju (smích). Tenkrát jsme působili v nahrávacím studiu jako řadoví pracovníci, taková ta šedá eminence. Jednou jsme se tam sešli s kamarádama, něco natáčeli, o přestávce jsme si brnkali starý Michalovy písničky, a ten technik, co obsluhoval pult, řekl - hned to kluci natočte, je to dobrý. Tak jsme to udělali, myšlenka se chytla a založili jsme Přímou linku.
S Michalem Tučným vás vázalo kromě práce i pevné přátelství ...
S Michalem jsme byli spolu u Greenhornů a Fešáků, znali jsme se léta a hodně hezkýho jsme spolu prožili. Michal měl v Hošticích chalupu. Jednou jsme tam u něj v létě byli na návštěvě, bylo hezky, sluníčko, taková nádherná pohoda. Tehdy jsem se zamiloval do toho kraje. Krátce po naší návštěvě mi Michal volal, že se v Hošticích něco uvolnilo, tak jsme se tam jeli podívat. A dnes už tam chalupaříme 26 let. Byli jsme sousedi přes náves, a teď budeme taky sousedi, protože jsem si v Hošticích obstaral i hrobeček, přes uličku u Michala.
Jste jedním ze zakladatelů české country hudby. Jak vidíte vývoj country hudby dnes?
Vidím to moc špatně. Třeba na Slovensku je to o hodně lepší, tady je znát, že country ještě žije. U nás už to umlátily trendy novodobejch bigbítů. Mladí už country muziku nedělají, tak jenom dožívají naše ročníky. Nevidím to dobře i proto, že i na tu slavnou Stodolu v Hošticích jezdí už málo lidí. Proto moc rádi jezdíme na Slovensko, i když je to, přiznám se, docela vzácnost, zejména kvůli vzdálenosti. A je to škoda, protože to tady máme opravdu rádi. S country hudbou souvisí také láska k přírodě a tramping.
Byl jste i vy klasickým trampem?
To rozhodně ne. Jednou nebo dvakrát jsme to s Michalem zkusili a vyrazili jsme na takový klasický tramp. Ale víte, nedělalo nám to dobře. Já strašně nerad chodím, nemám rád déšť a všechny ty situace, co mohou v přírodě nastat, takže jsme si řekli, že tramping přenecháme jiným nadšencům.

„Svoji dceru moc miluji“

Naďa Urbánková na Loděnici předvedla excelentní vystoupení. Že se na její hity z období 70. a 80. let nezapomíná, svědčilo zpívající publikum, vyžadující si víc a víc přídavků. Po návalu fanoušků všech věkových kategorií, kteří si po koncertu přišli pro fotografii s podpisem, nám paní Naďa s úsměvem odpovídala na otázky.
Jste žena mnohých profesí, především však zpěvačka a též filmová a divadelní herečka. Kde se vidíte nejraději?
Když jsem dostala dobrou příležitost, ať zpěváckou nebo hereckou, byla jsem za ni šťastná a měla ji ráda. Životem mě ale provázela především muzika, a jen občas to někdo risknul a dal mi nějakou hereckou roličku. Musím vzpomenout Jiřího Menzla, který mi jako mou první roli nabídnul roli v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky. Nedá se ale nezmínit i moji éru v Semaforu. Byla pro mne zásadní a nejkrásnější. Já děkuju pánu Bohu za to, že mě ve správnou chvíli poslal na správné místo.
Jistou dobu jste působila i v kapele Country beat Jiřího Brabce. Jak jste se dostala k tomuto typu hudby?
V době, kdy jsem se setkala s Jirkou Brabcem a Jirkou Grossmanem, jsem o country muzice nevěděla vůbec nic. Nahrávky s country hudbou jsme do Československa dostávali složitými způsoby, protože to bylo zakázané. Jirka Grossman získal první nahrávky odněkud z Ameriky a já jsem se do nich okamžitě zamilovala. Zjistila jsem, že mají hezkou melodii a vždycky je tam text, který je o něčem. Jirka Grossman tohle uměl spojit dohromady a navíc zvukomalebně přizpůsobit anglický text písně do češtiny.
Kromě profesí zpěvačky a herečky jste i spisovatelkou. Představíte blíže svou literární tvorbu?
Asi před dvěma lety jsem napsala knížku, která se jmenuje Když anděl odpočívá. Je to kniha o mém životě, který ne vždycky byl jednoduchý. Ale chtěla jsem o tom napsat už jen proto, abych se ubránila těm bulvárním plátkům a informacím, které o mně píšou. I když tomu se možná ani ubránit nedá. Mně ani nejde o moji osobu, já to ustojím, ale jde především o moji rodinu a blízké. Mám je po celé republice, v malých městech, kde mají letité známé, a ti, po tom všem, co před dvěma lety o mně proběhlo v tisku, na ně začali ukazovat prstem. Jak tím uškodili mojí dceři, o tom nebudu ani mluvit.
Prý připravujete i něco nového...
Píšu moc ráda, už ve škole jsem milovala slohové práce. Proto se těším, že budu mít víc času, abych se psaní mohla víc věnovat. Prozradím ale, že připravuju povídky a ukládám si je prozatím do šuplíku. Až je budu všechny mít, tak je vydám. Kniha se bude jmenovat Povídky na doživobytí. Půjde o laskavé příběhy, které budou mít i humor. Teď nechci, aby to vypadalo, že se chvástám, ale snažím se o takový ten krásný lidský humor jako měl pan Hrabal, který je pro mne velkým vzorem.
Část svého života jste prožila v zahraničí. Jak jste si zvykla na jinou zemi?
Ve Švýcarsku jsem žila šest let. Byl to 89. rok, sametová revoluce, kdy se emigranti vraceli z emigrace, a já jsem potkala muže, který se tvářil, že mě miluje a já si myslela, že mě v mých 50 letech potkalo štěstí. Pravda byla ale taková, že mě potkala největší životní katastrofa. Já jsem se za toho pána provdala, a do dneška mám s tím hrozné problémy. Ten člověk mě strašlivým způsobem podvedl. Ta krajina ale za nic nemůže, je to krásná země s úžasnými lidmi, kteří vědí, co je to morálka, co je to vážit si práce druhého. Všechno mají vymyšlené a funguje jim to. Vědí, co znamená nekrást a nepodvádět. Ta země je čistá a zdravá. A tyhle hezký vzpomínky na Švýcarsko ve mně zůstaly napořád a nikdo mi je nevezme. Moje dcera, která tam byla se mnou a chodila do školy, se naučila cizí jazyky, dokonale německy, výborně anglicky a francouzsky, pak se učila taky jidiš a turečtinu. I když zázemí v rodině nebylo tenkrát vůbec dobré a hodně trpěla, co se týče jazyků to bylo pro ni velkým přínosem.
Jaký máte vztah k mužům po této zkušenosti?
Dnes už jsem ve věku, kdy vím, že šlo o osudovou věc, a tohle všecko jsem musela vyzkoušet a poprat se s tím. Musela jsem se naučit ustát to s úsměvem na rtech, neponičit si svoje nitro a nervovou soustavu. Muži jako takoví s tím nemají nic společného. Mám je ráda. Přiznám, že ženskou v mým věku už nezajímá sex. A je proto moc krásné, když potkáte chlapa, který už nemyslí jen na to jedno, a ženská poznává, že mužský jsou taky docela inteligentní bytosti.
Pohybuje se vaše dcera též v oblasti showbyznysu? Jaký je mezi vámi vztah?
Ano, ale ona si změnila jméno na Jana Fabiánová, aby ji nikdo nepřiřazoval ke mně. Děti všech umělců jsou totiž podezřívány, že jim rodiče umetají cestičku. Já jsem pro ni ale nic neudělala. Všechno, co se jí doteď povedlo, je jen její práce. Je moc šikovná, nechci vyprávět, co všechno dělá, protože toho dělá opravdu hodně. Moc ji miluju a jsem šťastná, že ji mám.
Dvojstranu připravila Petra Zámečníková
Foto: Peter Krištofovič