Prvorepubliková Bratislava byla jediným velkoměstem na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Už v roce 1930 v ní žilo přes 140 000 obyvatel, což bylo o 43,91 % více než v roce 1921. Byla zvolena za hlavní město Slovenska, přestože byla excentricky umístěna nejen geograficky a dopravně, ale i etnicky. Tento problém ji provázel od samého začátku coby hlavní město. Především v prvních měsících vzniklé Československé republiky hrálo zápornou roli to, že Bratislava neměla slovenskou většinu. Ještě v roce 1930 představovali Slováci ve vlastním městě 29,8 % a nad polovinu se tu dostali jen Čechoslováci. Čechů žilo totiž ve městě podle některých údajů 21,5 %. Podstatná část Slováků a všichni Češi byli ovšem přistěhovalci, nad nimiž se starousedlíci, kteří si říkali „Prešpuráci“, cítili povzneseni. Mezi těmito starousedlíky silně převládali Němci a Maďaři, resp. maďaróni. Silná byla právě mezi nimi židovská menšina. Nezanedbatelný je i fakt, že velká část obyvatel města byla ochotná, pokud jde o národnost, se přizpůsobovat. Přesto byla Bratislava v meziválečném období prakticky stále troj a dokonce čtyřjazyčná. Vedle němčiny, maďarštiny a slovenštiny zde zaznívala i čeština.
Zajímavější je národnostní vývoj v městě, jež je příkladem malého či dokonce provinčního města s velkou perspektivou a významem - Banská Bystrica. V roce 1918 tu žilo 4137 Slováků, 5262 Maďarů a 879 Němců. Bourá to běžné představy, jak vypadalo národnostně město v srdci země. Záhy se však dostavil zázrak. Již roku 1919 žilo ve městě 8265 Slováků a jen 1565 Maďarů. Podstata zázraku je zřejmá: na svědomí ho měli tzv. Novoslováci, neboť 70,25 % Maďarů byli ve skutečnosti maďaróni. Na tomto stavu se situace stabilizovala.
(Zpracováno podle knihy České země v éře První republiky - díl třetí, autor Zdeněk Kárník)