O zpestření letošních oslav 28. října v Bratislavě se postarala skupinka mladých lidí, jež před Památník česko-slovenské vzájemnosti na dunajském nábřeží vpochodovala s věncem v uniformách bývalých československých legií. Jejich představitel bratr Miroslav Bilský přítomné v krátkosti seznámil s tradicí a zaměřením Klubu vojenské historie (KVH) Tatranci, pro nepřítomné přinášíme bližší informaci i jako výraz poděkování za podporu myšlenkám společného státu u mladé slovenské generace.
KVH Tatranci vznikl v květnu roce 2004 skupinkou nadšenců ze Sence a jméno si zvolili podle 7. československého střeleckého pluku Tatranského, jenž byl součástí II. divize čs. legií v Rusku. Jak informuje na své webové stránce www.tatranci.wz.cz, za svůj prvořadý úkol si jeho členové vytýčili udržování legionářské tradice a propagaci historie naší vlasti z tohoto období.
Od svého vzniku se členové klubu zúčastňují akcí pro širokou veřejnost s bojovými ukázkami nebo rekonstrukcí událostí z období 1. světové války, na nichž předvádějí výstroj a výzbroj čs. legií, jejich bojové povely i „boje“ s německými a rakousko-uherskými vojsky. Angažují se i na osvětové frontě formou přednášek a diskusních kroužků. V neposlední řadě mezi priority patří i péče o legionářské hroby a pomníky, včetně příslušníků domobraneckých praporů, kteří padli během bojů proti maďarským vojskům na jižním Slovensku v letech 1918 - 1920, například v okolí Nových Zámků.
KAPITOLY Z HISTORIE
Sedmý československý střelecký pluk Tatranský vznikl v ukrajinském městečku Berezaň v Poltavské gubernii na jaře 1917 a soustředil nejvíce slovenských dobrovolníků v celých čs. legiích v Rusku, čím manifestoval družnost a odhodlání Slováků i Čechů v boji za národní svobodu. Zpočátku bylo plánováno, aby v něm byli zastoupeni pouze Slováci, později se jejich podíl ustálil přibližně na dvou třetinách celkového počtu. V kronikách se uvádí, že v něm panovala mimořádná srdečnost a bratrské vztahy, přestože mnozí krajané k němu přicházeli bosí a hladoví, bydleli v zemljankách a první bitvy absolvovali v roztrhaných civilních oděvech nebo zbytcích c. k. rakousko-uherských uniforem, takže i samotní velitelé se za ně spíše styděli, např. první velitel ruský plukovník Smuglov. Situace se zlepšila až během odchodu z Ukrajiny, kdy velení převzal kapitán Kadlec. V té době pluk měl 2895 mužů, 165 důstojníků a 216 koní.
Bojovým křtem pluk prošel v bitvě u Bachmače na Ukrajině, poté následovaly další těžké boje na strastiplné cestě legionářů z Ukrajiny přes asijský kontinent – Marijinsk, Novonikolajevsk, Čeljabinsk, Tomsk, Barabinsk, Barnaul, Ačinsk, Nižneudinsk, Irkutsk, Kaul, Krasnojarsk.
NÁVŠTĚVA MRŠ
Během cesty přes Sibiř ho v roce 1918 navštívil i tehdejší ministr národní obrany gen. Milan Rastislav Štefánik, jenž prováděl inspekci v legionářských jednotkách a přijímal i deputace vojáků a důstojníků. O jeho návštěvě se zachoval záznam v kronice jedné z rot pluku: „Od každé roty povolal k sobě čtyřčlennou deputaci, jíž vysvětlil situaci a vyslýchal její stížnosti. Gen. Štefánik udělal na bratry naší roty neobyčejný dojem svou energií a svými zásluhami, odstranil mnohá nedorozumění a povznesl zázračně náladu, v což téměř nikdo již nedoufal.“ Bojová cesta Tatranského pluku trvala až do roku 1920, kdy se v dubnu ve Vladivostoku za zvuku národní hymny nalodily první transporty směřující do vlasti. Trasa 3. kulometné, vozatajské a části 2. roty vedla přes Singapur, cejlonské Kolombo, arabský Aden a Port Said v Suezském průplavu až do Terstu, kde přistály 17. června. Odtud se vlakem vrátily už následující den do vlasti. Zbytek pluku se nalodil ve Vladivostoku v květnu a přes kanadský Vancouver, Quebec a Halifax mířil do německého Cuxhavenu, odkud vlakem přes Halle, Lipsko a Drážďany do Podmokel a později se jeho sídlem stala Nitra, jež byla za první republiky domovem jednoho z nejznámějších pluků Československé armády.
(s využitím pramenů KVH Tatranci zpracoval JV)
