Slovensko, milko má - Slovensko, štěstí mé - Slovensko, duško má
Slovensko, srdce mé - Slovensko, písni má - Slovensko, dítko mé
Slovensko, vílo má - Slovensko, zlato mé - Jaj, moje Slovensko
Tyto verše uvádějí sloky jedné básně ve sbírce “Cimbál a husle”, jejímž autorem je český básník Adolf Heyduk, básnický druh Jana Nerudy a Vítězslava Hálka. Třebaže Heyduk patří svým životem a dílem především do poněkud vzdálené druhé poloviny 19.století, zůstává klasikem naší poezie. Nerudovi a Hálkovi jsme již pozornost věnovali, nyní chceme vzdát hold Adolfu Heydukovi, další osobnosti z kruhu Májového. Letos si totiž připomínáme 170 let od narození tohoto českého básníka a současně velkého obdivovatele Slovenska.
Životní pouť Adolfa Heyduka byla předlouhá, dožil se 88 let. Narodil se 6.června 1835 v Rychmburce (Předhradí) ve východních Čechách. Do školy chodil ve Skutči a Poličce a maturoval na české reálce v Praze. Pak se dostal na techniku v Brně, ale dokončil ji v Praze. Na rozdíl od Nerudy a Hálka se neusadil v Praze, třebaže tam krátce působil, a ani se nestal novinářem. Roku 1860 Heyduk odešel učit kreslení na reálku v Písku a jako středoškolský profesor tam učil, s malými přestávkami, až do roku 1899. V Písku se oženil, tam mu zemřely jeho dvě děti, v Písku žil a 6.2.1923 zemřel. Pochován je ale v Praze na Vyšehradě. Heyduk opouštěl Písek jen o prázdninách, cestoval do rodného kraje a na Šumavu, také na Slovensko, do Itálie, Německa i Ruska.
První Heydukova sbírka prostě nazvaná “Básně” (1859), obsahující oddíl nazvaný “Cigánské melodie”, je již spjata se Slovenskem. O prázdninách roku 1854 totiž Heyduk zajel ke svému bratrovi, který byl zaměstnán v Malackách a s ním se pak toulal po Slovensku. Mezi prostým slovenským lidem a zejména mezi cikány jakoby nacházel inspiraci. To byly počátky jeho subjektivního přisvojení si slovenské reality s jejími objektivními atributy národně sociálními. Svéráz krajiny (Tatry, Tokaj, Dunaj, Ipeľ aj.) a života lidu, jeho písně a melodie, krása přírody, touha po volnosti na straně jedné, ale i touha po národní svobodě na straně druhé vyústily v upřímné i oslavné verše.
Když potom v roce 1876 vyšla Heydukova básnická sbírka “Cimbál a husle”, byla opět spojena se Slovenskem, které autor znovu navštívil (ve verších připomíná Váh, oblast pod Tatrami, Pohroní, Nitransko, Trenčín aj.). Ve verších navíc rezonovaly snahy napravit vztah Čechů a Slováků a jasné bylo autorovo přesvědčení o probuzení Slovenska a osvobození z útlaku. Sbírku uvítali mnozí slovenští kulturní činitelé, zejména Viliam Pauliny-Tóth. Totiž všech 115 básní třísešitového svazku bylo věnováno Slovensku. Heyduk se rázem stal velice populárním českým básníkem na Slovensku. Právem se jeho jméno dostalo i do dějin slovenské literatury.
Jaj, moje Slovensko,
na krásu těch darů
na celičkém světě
není tobě páru.
Adolf Heyduk často utíkal od ruchu měst, měl rád samotu. Doma v Čechách si oblíbil historicky bohatou a malebnou krajinu Písecka a Šumavy. Byl velice tvořivý, zanechal nám přes 60 knih - “Básnické spisy Adolfa Heyduka”, vycházející od roku 1897. A tak výrazně obohatil českou lyrickou poezii.
Jana Ottová