Rozhovor
Boris Rösner: Čekám, až to se mnou sekne
Minulou divadelní sezonu si pochvaluje. Tři titulní role ve třech různých divadlech v režii třech osobností, Cyrano v Divadle pod Palmovkou v režii Petra Kracika, Frederick v Divadle ABC v režii Milana Schejbala a Lakomec na domovské scéně ve Stavovském divadle, kterého nastudoval Michal Dočekal. Návštěvníci Visegrádských dnů v Státním divadle Košice si mohli vychutnat jeho dramatický talent právě v poslední již zmíněné inscenaci. A nelitovali. Boris Rösner v hlavní roli Harpagona absolutně přirozeně znázornil štvance vlastní vášně, kterému se všechno zlé vymstí na vlastních dětech. Jenom před pár dny převzal od českých divadelních kritiků za Harpagona Cenu za výkon roku.
,,Přirozeně, že to potěší, zvlášť, když tuhle cenu udělují ti samí, kteří nás kritizují,“ usmívá se skromně nad šálkou kávy Boris Rösner, s kterým jsme si dali rande v kavárně. Na rozdíl od karikatury Harpagona s hrůznou parukou v maturitním sáčku o tři čísla menším potkávám sympatického elegána.
,,Lakomec tak, jak jej děláme, je skutečně fyzicky náročný. Z oněch tří velkých rolí - Cyrano, Frederick, Lakomec - mě stojí nejvíce sil,“ zdůvodňuje.
Jaké to je zahrát si jednu sezonu tři obrovské role?
Je to vůbec zvláštní, já si totiž držím takový svůj osobní světový rekord, protože jsem za půl roku nazkoušel tři hlavní role, při kterých neslezu z jeviště, a ještě k tomu každou hraju v jiném divadle na jiném jevišti. To se stalo shodou různých okolností. Já jsem ty nabídky dostal postupně. Protože došlo k jistým tlakům v našem Národním divadle a protože jsem měl zkoušet něco jiného, šéf mne nechtěl pustit. Tak se to nashromáždilo a já začal zkoušet až od srpna do ledna a všechny tři za sebou, až do února. A to jsem ještě v tom čase se svými studenty režíroval v Disku Macbetha. Čekal jsem, že to se mnou sekne, ale nestalo se. Je to nějaká zvláštní náhoda. Člověk absolvuje za strašně málo dní tři velikánské role. Tím, že se všechny odehrávaly v jiném prostředí a s jinými kolegy, nebyl důvod k rutině. Bylo to nesmírně podněcující. Kdyby to byl jenom nějaký kšeft, výsledek by tomu neodpovídal. Všechna tři představení mají úspěch. V Praze jsou vyprodána. Je to zvláštní. Nikdy se mi to nestalo a čekám, kdy pánbíček zvedne prst a udělá: ,,Ty, ty, ty!“ Zatím je však klid.
Stál jste prý na jevišti jako dvouletý?
Ano, sice si to moc nepamatuji. Můj rod sahá v herectví moc hluboko. Až po prababičku a praděda. Matka byla herečka, otec byl šéfem divadla opery a operety v Opavě, režisérem a taky hercem. Máma se mnou hrála v osmém měsíci a za 14 dní jsem byl na světe. Tedy jsem se už v prenatálním věku pohyboval po opavském jevišti. Je pravda, že asi ve dvou letech jsme něco hráli, údajně nějakou protiválečnou hru, a tak jsem hrál nějakého kojence, do kterého kopal gestapák. Od té doby se se mnou vlekly všechny dětské role, které se tam vyskytovaly.
Myslíte často na své učitele?
Jsem pověrčivý a jak to už u herců bývá, věřím na osudové zásahy. Možná taky proto, že historie našeho rodu sahá až do 16. století. Kořeny máme v Německu. Člověk cítí sounáležitost k té krvi a k tomu, co do něj člověk vloží, a chce to dále odevzdat. Proto učím. Kvůli svým učitelům. A když se vám pak stane, že dostanete angažmá se svým učitelem, jako mně s panem Voskou, a on pak, bohužel, předčasně zemře a vy dostanete jeho roli, jako jsem já dostal Salieriho v Amadeovi v Městských divadlech pražských, je to síla. Bylo to slavné představení. Po premiéře panu Voskovi náhle prasklo srdce. Přišel režisér a řekl, že to musím hrát. Pak přijde ta chvíle a vy jdete na jeviště s pocitem, že ještě před 14 dny na tom samém místě stál Voska, vynikající český herec a váš učitel, kterého jste měl moc rád... a který vám dovolil po letech, abyste ho uráželi, byla to taková hra, mohl jsem ho jako ponižovat, že je starý děda, smrdí a ať jde do háje, on mně zas říkal ,,soudruhu žáku“, a já ze srandy ,,soudruhu učiteli“. Měl jsem ho za otce. No, a představte si, že vylezete na jeviště namísto něj. Přesně tam, kde stál on. Hráli jsme to asi 150krát a byla to úspěšná inscenace a kdykoliv jsem na to jeviště lezl po těch schodech v ABC, tak on tam šel se mnou. Dnes tam po letech hrám Frederika jako učitel se svou žákyní, která je mou milostnou partnerkou. Učil jsem ji a ona tam dnes stojí se mnou a hrajeme milostný román. Je to osud jako prase. Něco tak magické si nevymyslíte.
Jaké jsou vaše vazby ke Slovensku?
Zdá se mi, jakoby se začalo navazovat na to, co bylo. My jsme sem kdysi hodně jezdili a Slováci zase k nám. Teď mě právě volali z nějaké bratislavské agentury. Udělal jsem navíc představení o Shakespearových postavách, které se jmenuje Milenci, blázni a ještě nějak a v Bratislavě to chtějí.
Jezdíte taky do Košic?
Košice jsou strašně daleko. A přitom já vím, že jsou hodně pročeské. Byly takové vždycky. To je takový boj mezi Bratislavou a Košicemi, jak to já vidím. Ale ty návštěvy jsou hrozně důležité. U nás se setkávám s tím, že dnes mladí lidé už moc slovensky nerozumějí, ale Slováci Čechům spíš rozumějí. To slovenské zmizelo z televize. Za komunistů se četly slovenské knížky, které byly běžně k dostání. To už dneska neexistuje a je to škoda.
Miloslava Hriadeľová
Foto: J. Čermáková