V pátek 15. července jsme se naposledy rozloučili s dlouholetým členem a funkcionářem Českého spolku v Bratislavě Ing. Petrem Stahlem. Smuteční obřad v síni bratislavského krematoria česky sloužil biskup bratislavské diecéze Církve československé husitské ThDr. et PhDr. Jan Hradil.Petr Stahl (10. října 1930 Praha – 10. července 2016 při autobusové nehodě na středním Slovensku) přijel na Slovensko se svými rodiči (jeho otec stavební inženýr ing. Pavel Stahl působil jako vysokoškolský profesor v Bratislavě), kde vystudoval elektrotechniku. V polovině 50. let byl jako rozhlasový technik vyslán do Výzkumného ústavu spojů v Praze Vokovicích na zaškolení v oblasti rozvíjející se televizní techniky a v roce 1956 tak stál při začátcích televizního vysílání na Slovensku, tehdy ještě z vysílacího pracoviště na bratislavském Kamzíku. Později významnou měrou pomohl k technické realizaci prvních televizních sportovních a jiných přenosů ze zahraničí prostřednictvím Eurovize. Koncem 60. let rozhodujícím způsobem přispěl k získání prvního barevného televizního přenosového vozu v tehdejším Československu, díky němuž mohly být zabezpečeny barevné přenosy v Mistrovství světa v lyžování ve Vysokých Tatrách, jež odstartovaly pravidelné barevné televizní vysílání Čs. televize. Přesto krátce na to byl z televize propuštěn pro své zásadové postoje a v následujících desetiletích se prosadil v oblasti výpočetní techniky a programování, a jak později s úsměvem připomínal, měl více času na své další záliby, jimiž byly radioamatérský sport a jachting, v zimě běžky. Po roce 1990 se nakrátko do Slovenské televize vrátil jako vedoucí výpočetního střediska.
Ing. Petra Stahla jsem osobně poznal až v bouřlivém roce 1993 po rozdělení federace, když se v Bratislavě začala scházet česká komunita, aby si vzájemně radila a pomáhala při řešení nečekaných problémů zejména sociální povahy, vyplývajících z nečekané hranice na Moravě a stále rozdílnějších zákonných předpisů a pravidel, ale především vzájemného nepochopení či neochoty státních institucí řešit komplikace lidí s rodinnými či pracovními a jinými vazbami v obou republikách. Doba to byla velice bouřlivá, takže i první setkání krajanů byla zásluhou zvláště některých jedinců velice vášnivá, o to více jsem obdivoval ty představitele spolku, kteří si ve vyhrocených diskusích dokázali udržet odstup a nadhled, a právě Petr byl jedním z mála. Přiznám se, že na začátku jsem měl k němu trochu zdrženlivý vztah, jelikož za léta novinářské profese jsem se nejednou setkal s lidmi, kteří „všechno vědí, všechno znají“, avšak na rozdíl od jiných Petr nikomu své názory nevnucoval, jen pronesl, co považoval za správné a potřebné říci. Na mé velké překvapení jsem záhy zjistil, že jeho argumenty jsou vždy podloženy znalostí daného problému a navíc i přehledem nejrůznějších právních norem nejen v oblasti státního občanství, o němž se tehdy diskutovalo nejvíce. Připomínám, že to bylo v 90. letech, tedy v době, kdy ještě nebyl internet, a zdaleka neplatilo jako dnes: „večer jsem si to nastudoval doma v počítači“, ale všechno se muselo někde v novinách nebo po knihovnách a archívech vyhledat, přečíst, nastudovat.
Dlouhých třiadvacet let věnoval Petr aktivní práci v krajanském sdružení nejen na bratislavské úrovni. Nejlépe o tom svědčí slova spoluzakladatelky českého spolku až na druhém konci republiky v Košicích MUDr. Dagmar Takácsové, která na oznámení o tragické Petrově smrti reagovala slovy: „Byl to dobrý člověk a pro spolek udělal mnoho dobrého.“ Za uplynulá dvě desetiletí jsem se opakovaně přesvědčil, že to byl neskutečně trpělivý kolega s obrovskou empatií a precizností v tom nejlepším slova smyslu. Čest jeho památce!
Jiří Výborný
tajemník Českého spolku Bratislava, editor cesi.sk
