Jiří Horák se narodil 4. prosince 1884 v Benešově v rodině právníka, zemřel 14. srpna 1975 v Martině, kde je i na Národním hřbitově pochován mezi členy rodiny své manželky Anny Horákové-Gašparíkové, jedné z prvních slovenských profesionálních historiček, která byla knihovnicí a archivářkou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1906 absolvoval studium slavistiky a germanistiky na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl žákem a později spolupracovníkem Jiřího Polívky. V letech 1916 až 1919 byl profesorem na reálce, později na gymnáziu v Praze. Habilitoval v roce 1919 (v oboru porovnávacích dějin slovanských literatur a lidového podání slovanského). V letech 1922 až 1926 působil jako mimořádný profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1926 byl profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk a mnoha dalších významných společností, i zahraničních.Jak se dostal Jiří Horák k národopisu? Otec a matka (vzdělaná a česky uvědomělá, vychovávaná dcerou Ladislava Čelakovského Ludmilou) ho v roce 1895 vzali do Prahy na Národopisnou výstavu česko-slovanskou, která na 11letého studenta silně zapůsobila. Tato návštěva byla spojena s nezapomenutelným zážitkem, když ho otec musel vzít do náruče, aby ho ochránil v panice, která vznikla na Karlově mostě, který se rozkýval pod vlivem přeplněnosti lidmi, vracejícími se z této výstavy. Dojmy přetrvávaly a pod jejich vlivem si benešovský kvartán objednal Škultétyho „Věnec slovenských národních písní“ od knihkupce Jozefa Gašparíka z Martina. Tak se poprvé setkal s jménem rodiny své nastávající manželky Anny. Také první osobní setkání s ní se váže k lidové písni - v roce 1920 se setkali v Matici slovenské, kam přišel studovat Halašovu rukopisnou sbírku slovenských lidových písní.
Pro studium si zvolil „češtinu a němčinu“, která mu mohla perspektivně zajistit budoucí povolání - středoškolské učitelství. Anna Horáková-Gašparíková píše: „Jiří Horák však zůstal věrný slavistice. Povinnými přednáškami, seminárními cvičeními a zálibami osobními. Svědomitě naslouchal dvě hodiny týdně, jak Máchal posuzuje českou literaturu z konce minulého století, ale jistě s větším zájmem, co říká o vývoji ruské literární kritiky. „Otycy“ Pastrnek v semináři si dobře všiml studenta, který s pozornou přesností čte staroslověnské texty a nevynechá nikdy jeho přednáškový cyklus jazyků slovanských. Však ten nový češtinář začal se hned prakticky cvičit v srbochorvatštině, sledovat mluvnické výklady o jazyku Horních Lužičanů a seznamovat se s maloruštinou; tak se tehdy oficiálně jmenovala ukrajinština. V pátém semestru Polívka ho přitáhl na přednášky a do semináře o staropolské literatuře, ruské poezii, ruském dramatu, ale i přehledu slovanských lidových tradic.“ Sám akademik Horák rozpomínal se, jak si pracně zachraňoval místo v první lavici klementinské „dvojky“, kde i římsy oken byly obsazeny.
Pod vlivem svých učitelů studoval lidovou slovesnost, přičemž největší pozornost věnoval českému a slovenskému materiálu. Tento zájem se však netýkal jen lidové slovesnosti, ale i lidových obyčejů a slavností, léčitelství a vztahu spisovatelů k tomuto fenoménu. Ve své vědecké práci se zpočátku věnoval hlavně porovnávacímu studiu slovanských literatur. Zabýval se převážně obdobím národního obrození, tvorbou romantiků a realistů, osobitě v ruské, ukrajinské a české literatuře. Z literatury vycházel také při studiu folkloru, jemuž se nakonec věnoval úplně a stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů československé folkloristiky.
Vztahy akademika Horáka s pražskou filozofickou fakultou, s některými časovými přestávkami (působení v Brně, léta okupace, uvěznění v letech 1944-1945, diplomatická mise v Moskvě), trvaly celých padesát let. Za tu dobu dosáhl všestranné slavistické vzdělání, potřebné vědecké a vědeckopedagogické hodnosti, pedagogicky působil na mladou generaci, vychoval několik generací mladých literárně a folkloristicky zaměřených slavistů.
V letech 1932-1933 byl děkanem FF Univerzity Karlovy v Praze, v letech 1933-1934 proděkanem a zároveň vykonával funkci ředitele Slovanského semináře. Významné je jeho působení v Československé akademii věd: v letech 1952-1954 byl vedoucím Kabinetu pro lidovou píseň, v 1954-1957 vedoucím folkloristického oddělení Kabinetu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a v letech 1957-1964 ředitelem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze.
Ve svém díle monograficky zhodnotil dílo mnoha představitelů slovanských literatur a slavistiky (Z dějin literatur slovanských, 1948 - soubor 52 studií a rozprav). V rámci dějin národopisu vyzvedl J. Dobrovského, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, B. Němcovou, J. Kollára, P. J. Šafaříka, Ľ. Štúra, P. Dobšinského, J. L. Holubyho a A. Halaše.
Jako folklorista se zabýval hlavně pohádkou a českými a slovenskými lidovými písněmi. Věnoval se porovnávacím dějinám slovanských literatur, slovanské folkloristice a historii národopisu. Je autorem mnoha monografií a editorem výběrů z českého, slovenského a slovanského folkloru. K jeho nejvýznamnějším dílům patří práce: Naše písně (1940), Český Honza (1940), České pohádky (1944), Naše lidová píseň (1946), Slovenské lidové balady (1956), Pohádky a písně Lužických Srbů (1959), Folk and Fairy Tales from Bohemia (1973). Pro Československou vlastivědu II (1955) zpracoval dějiny českého a slovenského národopisu (Národopis československý). Publikoval přes 200 studií v domácích i zahraničních odborných časopisech, popularizačních článků v časopisech a novinách, statí v encyklopediích a sbornících.
Na sklonku svého života žil v Martině. Obýval zde dům, který se spolu s manželkou PhDr. Annou Horákovou-Gašparíkovou rozhodli formou závětě darovat Slovenskému národnímu muzeu - Etnografickému muzeu v Martině s představou, že zde bude poskytnuta možnost studia slovenským a českým vědeckým pracovníkům. Blíže o tom hovoří text závěti: „Snad ustanovený dědic Slovenské národní muzeum - Etnografický ústav i při zachování památkové hodnoty se rozhodne jako přechodným hostům v něm poskytnout možnost studia českým a slovenským vědeckým pracovníkům, kteří by chtěli objevovat historickou minulost martinsko-turčianského kraje, který zrodil básníka Jána Kollára“. Obdarovaný subjekt se rozhodl vybudovat v tomto objektu pracoviště, které tuto ideu naplňuje v modifikované podobě jako Muzeum kultury Čechů na Slovensku. Jeho součástí je i stálá expozice, přibližující jeho původní majitele, významné osobnosti, které českou a slovenskou kulturu spoluvytvářely a nejpozitivnější tradice vztahu Slováků a Čechů naplňovaly svým životem a dílem.
Hana Zelinová
