Manželka velitele povstalecké armády
Před šedesáti lety prožívalo Slovensko velmi dramatické období, snad v celé jeho dosavadní historii nejpohnutější. Vrcholila ilegální příprava na otevřené setkání s fašizoidním režimem a nacistickým Německem a to v ozbrojeném boji. V srpnu 1944 vypuklo povstání. Svědky, ale i aktéry byli také mnozí Češi a Češky, kteří po roce 1938 na Slovensku žili, kterým to bylo, zejména pro rodinné vazby, režimem povoleno. Patřila k nim i manželka důstojníka slovenské armády Jána Goliana, který od začátku roku 1944 působil na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici, jež se po povstání stalo velice důležitým. Manžel Jarmily Golianové se stal 29. srpna 1944 velitelem povstalecké armády, která zbraněmi obnovila Československou republiku. A tak zmíněné výročí dává podnět k tomu, abychom si připomněli osud Jarmily Golianové.
J. Golianová v roce 1990 v B. Bystrici
Foto: archiv Muzea SNP v Banské Bystrici
Narodila se 7. června 1913 v rodině Antonína a Marie Peterkových v Čáslavi. Otec pracoval jako právník na finančním ředitelství. V tomto městě byla vojenská posádka. Na jednu ze studentských zábav přišel i poručík 3. dělostřeleckého pluku Ján Golian. Jejich setkání znamenalo lásku na první pohled. Rodina tohoto Slováka přijala a nic nestálo v cestě, aby se 16. června 1934 na Staroměstské radnici v Praze stali manžely. Po obřadu byla svatební hostina v hotelu Paříž. Ján pokračoval ve vojenské kariéře, k čemu přispívala jeho pracovitost, disciplína, schopnost a Vojenská škola válečná. Spolu chodili na turistiku, plavali, jezdili na koni. Krátce před rozbitím ČSR působil Ján na velitelství divize v Banské Bystrici. Paní Jarmila měla možnost poznat toto krásné město pod Urpínem, které se jim stalo osudným.
Po vzniku Slovenského státu se museli zdržovat už na Slovensku, Ján uvažoval i o emigraci, ale zůstal, aby posílil domácí čs. odboj. Smíšené česko-slovenské rodiny byly terčem poznámek a útoků. Patřily však k základnímu segmentu boje za obnovení Československé republiky.
Ján Golian působil jako důstojník velitelství v Bratislavě a Trenčíně, ale několik měsíců musel být i účastníkem nasazení jednotek slovenské armády na německo-sovětské frontě. Životní zkušenosti vedly oba do odbojového hnutí. Ve městech, kde bydleli anebo kde manžel působil, si našli mnoho přátel a známých, kterým osud Čech a Slovenska nebyl lhostejný. Měli styky s V. Šrobárem, M. Polákem, rodinami Chovanových, Malvinových aj. Nejhorší chvíle, kdy nacizmus dosahoval úspěchů, přešly a režim na Slovensku se cítil být pevný, ale prohry na frontech otřásly společností. Od 1. ledna 1944 byl pplk. Golian přeložen do Banské Bystrice na Velitelství pozemního vojska, kde měl důležitou funkci náčelníka štábu. Prezident E. Beneš působící v exilu v Londýně určil J. Goliana za velitele vojenských příprav povstání. Udělala tak i Slovenská národní rada, nejvyšší odbojový orgán na domácí půdě. Golianovi prožívali napjaté chvíle. Paní Jarmila si uvědomovala, co tato ilegální činnost znamená, byla to hra o život.
Přirozeně, že manžel se jí o mnoha skutečnostech nezmiňoval. Mnohé vycítila i ze skromných poznámek při rozhovorech v rodině. V této napjaté atmosféře měli Golianovi i paprsek naděje, mělo se jim narodit dlouho očekávané dítě. Syn Ivan se narodil pár dnů před povstáním. Přirozeně, že velitel povstalecké armády zabezpečil pro manželku a syna utajený pobyt v horách a 13. října 1944, kdy se už začal stahovat okupační okruh, přelet do Moskvy. Podobně byly před nebezpečím zachraňovány i rodiny dalších vysocepostavených funkcionářů povstání. Golianovi však netušili, že rozloučení na letišti Tri Duby (Sliač) bude jejich posledním kontaktem. Do Moskvy přicházely o manželovi už jen špatné zprávy. Do osvobozeného Československa se paní Jarmila se synem vrátila už jako vdova, manžela nacisté zavraždili. Vyznamenání statečného generála zmáčela slzami. Čekaly ji však další útrapy. Únor 1948 sáhl na politiku, historii, účastníky protifašistického hnutí. Přínos generála Goliana a jiných povstalců a účastníků domácího i zahraničního odboje byl deformován. Sahalo se na mrtvé i živé. Dne 22. srpna 1951 byla Jarmila Golianová za neoznámení údajných trestných akcí a vyzvědačství odsouzena na šest let vězení. Propuštěna byla v březnu 1955. I když později nastal známý odměk, byla manželka generála, jehož zavraždili za vlastenectví nacisté, ráda, že může dělat poštovní doručovatelku. Částečné uvolnění kolem Pražského jara umožnilo malé nadechnutí, ale obsazení republiky v srpnu 1968 opět zabránilo, aby se osvítily v pravém světle zásluhy manželů Golianových, přirozeně i jiných. To se mohlo udát až po převratu v roce 1989.
Paní Jarmila i přes chmurné vzpomínky na minulost neztrácela optimizmus a ráda chodila na Slovensko, zejména do Banské Bystrice, Trenčína a Vysokých Tater. Tak tomu bylo až do smrti. Vědoma si významu paměti lidu, národa, odevzdala mnohé historické dokumenty, fotografie, muzeální předměty do Múzea SNP v Banské Bystrici. Zde jsou uloženy i její paměti. Hodně manželových předmětů a vyznamenání jsou součástí stálých expozic tohoto muzea i příležitostných výstav. Kdo prostudoval dokumentaci Jarmily Golianové, musel pochopit, že jde o statečnou ženu a československou patriotku. Byla tak, jako mnohé jiné Češky, oporou svému manželovi, v zápasu proti nacizmu a za obnovení Československé republiky. Proto jsou i její osudy součástí dějin té dramatické doby.
Milan Gajdoš
