"Řekni mi, zda to, že ztrácím věc po věci, lásku po lásce, je proto, abych uskutečnila to mnou tolikrát opakované … Teprve až nebudu nic chtít - dostanu vše."Napsala a publikovala v katalogu své výstavy v Bratislavě (SNG 2004), myslela na to ve své hlavě a vyslovila to očima i ústy své tváře jedna z nejvýznamnějších, úžasných osobností moderní české výtvarné kultury. Nevím, zda se její slova naplnila a zda skutečně dostala všechno. Dobře však vím, že kdyby nám zanechala jenom své hlavy a tváře - jako výtvarná díla i poselství a podobenství - zanechala by nám ohromně i strašně mnoho. Ohromně a strašně? Ano. Snad lidské hlavy (od skeletů hlav našich předků) a lidské tváře, ta krásná i zoufalá zrcadla člověčiny, nejsou zároveň ohromná a strašná? "Teprve až" na těle člověka uvidíme a poznáme jeho jedinečnou i univerzální Hlavu a Tvář, budeme mít všechno a nedostaneme nic. V tom tichu, silnějším než nejsilnější výkřik, budou ve svém mlčení křičet nekonečné Hlavy a Tváře Adrieny Šimotové.
Výborná výstava v bratislavské Slovenské národní galerii (6. 5.- 27. 6. 2004) nabízí možnost připomenout si osobnost Adrieny Šimotové a dává nám příležitost zamyslet se v našich hlavách nad její tváří a tvářemi jejích výtvarných opusů.
Adriena Šimotová je rodačkou z Prahy (6. 8. 1926). Studovala na Státní grafické škole a v letech 1945-50 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. J. Kaplického. Její výtvarné dílo, malba, sochařství, kresba a grafika, papírové a textilní objekty se rozvíjí od 60. let v jedinečné autorské, materiálové, sémantické i filozofické koncepci. Jejím manželem byl významný český malíř a grafik, "lyrik a intimista" Jiří John (1923-1972). Adriena Šimotová je citlivý mistr lyrizmu i exprese lidských osudů i dimenzí vědomí a bytí člověka. Člověka vidí v jeho ohrožené a narušené citlivosti. Proto zkoumá a prezentuje jenom fragmenty bolestně dezintegrovaného lidského organizmu. Často tvoří v cyklech, ve variacích obsedantních témata motivů (od roku 1962 po současnost): Zrcadlo, Odkryté lože, Schody, Vymezení člověka, Vymezení mříží, Torza, Stopy dotyků, Odtisky, Schoulení, Hlavy, Svěcení reality, Paměť rodiny …). Ve své tvorbě Adriena Šimotová člověka obnažuje i analyzuje. Dotýká se ho a přijímá jeho dotyky.Chápe ho, poznává ho, miluje a možná se ho i obává. Je s ním, a je i proti němu. Je v něm, a je sama v sobě. Vidí člověka tělesného i člověka bez těla. Vidí stíny lidských stín ů, světlo i tmu v člověku a kolem člověka. Vidí člověka s duší i bez duše, s hlavou i bez hlavy, s tváří i bez tváře. Vidí člověka celistvého, koncentrovaného. Vidí člověka v obrysech, ve vrstvách, i člověka navrstveného. Vidí i to neviditelné v člověku a vidí zejména hlavu a tvář člověka.
Vidí hlavu - rozpadající se skelet a beznadějnou propast. Fragment masky, padlou klenbu. Vyvrácený obsah a mrazivý chlad architektury beze smyslu, bez života, už jenom s prázdným prostorem tmy a nicoty. Vidí a vidí, bolestně i upřímně lidskou tvář, lidské tváře. Ve tvářích vidí všechno. Jsou to tváře tmavé i bílé, blednoucí, vybledlé. Tváře plné i prázdné. Tváře, které ztrácejí svou tvář. Vidí tváře času i tváře v čase, tváře dočasné, tváře věčné. Tváře myšlenek a pocitů, tváře citlivé i znecitlivělé. Vidí ve tváři oči. Jednou jako důlky vtištěné do sněhu tváře, jednou jako propíchaná a zabarvená stigmata, jindy oči jako pasti ve tváři. Vidí ve tváři ústa jako propast výkřiku a tunel mlčení. Vidí ve tváři nos jako most. Hranu a rozhraní. Vidí toho ve tváři dost. Co mě děsí, jsou tváře a v nich náznak zániku a zánik náznaku.
Lidskosti, života, smrti. Tváře Adrieny Šimotové mluví nemilosrdně nejen milosrdným samaritánům, ale také nám všem o ztrácení podob a o podobách ztrácení, ubývání po troše až do úplné ztráty. Ztráty vlastní hlavy, vlastní tváře, vlastního svědomí i sebe sama. Adriena Šimotová tvoří a její blízký básník Vladimír Holan jí píše: "I to je tvůj úděl: hořce svědčit …"
Bohumír Bachratý
