Na návštěvě u J. Kukala

Muchovy plakáty přijedou i do Bratislavy

Na návštěvě u J. Kukala Pojem v tenisovém světě i mezi současnými obdivovateli moderního umění. Ing. Jan Kukal (13. září 1942 Praha) kdysi tvořil legendární dvojici s Janem Kodešem, jako trenér se podepsal pod úspěchy dalších světových hráčů i hráček, a například jako jediný „cizinec“ si zasloužil zápis do Síně slávy slovenského tenisu. Ještě za socializmu vybudoval kurty nedaleko Bratislavy, ke kterým neodmyslitelně patří malé arboretum s množstvím současný ch soch a plastik. Láska k modernímu umění se projevuje i na přípravě více než tří desítek výstav, organizovaných převážně v Bratislavě.

Jste Pražák, co vás vedlo k rozhodnutí přesídlit na venkov?
Souvisí to s mým povoláním. Můj otec byl předsedou Svazu chovatelů a zahrádkářů a v Kolíně nad Labem, odkud pocházel, měli ještě s mým dědečkem domácí zvířectvo včetně poštovních holubů. To si ještě pamatuji, jak jsem jim musel po soutěžích, když přiletěli, dávat kroužky. Kromě kachen, hus a slepic pěstovali například i nutrie, a pro zámek v Konopišti jeden čas i mývaly. Takže v tom jsem byl vychován. A soboty a neděle jsem tehdy dost nedobrovolně místo fotbalu nebo tenisu tam musel okopávat, rýlovat nebo čistit. Ale to vám právě z dětství nejvíce zůstane. Proto jsem i pod tímto vlivem otce šel na vysokou školu zemědělskou, kde jsem zvolil specializaci zahradnictví. Vystudoval jsem jako agronom zahradník, ale dlouhé roky jsem se tomu nevěnoval, protože jsem hrál po světě tenis, a až později jsem se k tomu vrátil. Až teď se snažím na stará kolena dělat to, co mě baví. Tím, že jsem otci pomáhal – pamatuji si například, že například z Prešova měl nějaký telefonát a potom vyřizoval nějakou dotaci na chov čuvačů, na to nikdy nezapomenu – takže jsem se v zásadě „potatil“. A když jsem náhodou některou neděli nemusel na zahradu, tak zase máma, která měla strašně ráda umění, mne vodila – také nedobrovolně – po galeriích, ale dnes jsem jí za to vděčen, protože tenisová kariéra je krátká, a dnes mám oproti jiným velkou výhodu, že mám své hobby a ani v tenisové penzi se nenudím. Musím říci, že i když jsem Pražák, narodil jsem se na Hanspaulce, kdo to zná. Tam jsme měli možná padesát metrů do lesa. A když jsme jeli do města, tak jsme říkali: jedeme do Prahy. Takže jsme byli neustále v přírodě, i kurty jsme tam měli pár metrů, když jsem tam začal chodit sbírat míčky, protože v naší rodině nikdo nesportoval, jen já jsem byl černá ovce.

Na návštěvě u J. Kukala A proč právě okolí Sence?
Začalo to tím, že jsem se tady 11. 10. 1969 – to musíte vědět, i kdyby vás v noci vzbudili – oženil s televizní hlasatelkou Editou Osvaldovou. Potom jsme sice měli byt v Praze, ale pár let jsme žili takříkajíc „na kufrech“ různě po světě. Takže největší osobností v naší domácnosti byla tchyně, velice pracovitá žena, která nám ohromně pomáhala s výchovou našich synů. No a s ní jsme zjistili, že ji zkrátka nikde „nepřesadíme“ – ani v Praze, ani ve Zlíně, ani v Prostějově. A protože žena je základ rodiny, tak by jí měl chlap následovat, a tak jsem zůstal na Slovensku. To bylo v 70. letech, kdy jsem měl delší trenérské angažmá v Rakousku. Když jsem se vrátil, právě byla na vrcholu velice silná generace na čele s Ivanem Lendlem, Hanou Mandlíkovou a dalšími. A ti, včetně Maršíkové, Sukové a dalších, jezdili za mnou na trénink a najednou jsme měli problém, co by se dnes asi nestalo, protože o tenis už asi není takový zájem. A sice na bratislavském Slovaně jsme měli na tréninku kolem pěti set diváků, a to nám začalo vadit, že jsme tam neměli klid. Tak jsme hledali nějaké jiné místo na kurt. Napřed jsme měli nádherný pozemok tam, kde je Marianka a Borinka, ale dnes jsem strašně rád, že jsme tam nezůstali, protože tam je potok a už dvakrát se tam prohnala několikametrová velká voda, která by nás dávno vytopila. Až jsme zásluhou architekta Fečíka našli pozemek tady na Boldogu, co je pro mne přímo symbolické a hned mne to upoutalo. I když slovensky zůstalo v názvu jen Boldog, maďarsky se obec jmenuje Boldogfa, co znamená šťastný strom. No a já jsem se tady chystal založit školku konifer. Navíc tady bylo krásné jezírko, nádherná modrá laguna asi deset metrů hloubky s viditelností až na dno, které jsme hojně využívali. Naneštěstí komunisti potřebovali zvýšit půdní fond, za co družstvo tehdy dostávalo obrovskou dotaci, takže ho někdy koncem 80. let zavezli. Tady jsme si postavili jeden dvorec poměrně schovaný, kde bychom měli klid, kdyby tady stále nebyla nějaká komise s udáním, protože tenkrát jsme pořád byli pod drobnohledem. Musím však říci, že tenkrát naši profíci měli mnohem silnější motivaci než dnes. Tenkrát to nebylo až tak o penězích jako dnes, ale hlavně o možnosti cestovat po světě, mít výjezdní doložku. Například když se tady Mandlíková připravovala na ten jediný Roland Garros, který kdy vyhrála v osmdesátém druhém, tak tady vlastně prakticky měsíc nevyšla z domu. Jezdil za ní i dr. Mračna, když měla zraněné rameno. Dnes ty profesionálové – a měl jsem jich tady už hodně – musí stále někam vyjíždět a už to samozřejmě není ono. Později jsme to ještě zvětšili, máme tady školku převážně jehličnanů – koniferů. Není to arboretum, jak někdy říkají, protože zase tady není až tolik druhů. Bylo jich víc, co jsem vozil z různých míst, převážně ze severní Moravy, kde jsou fantastické školky. Ale některé druhy tady zkrátka nevydržely, protože klima se stále otepluje. A do budoucna to dnes vidím spíš na bavlnu a tabák, protože konifery je tady velký problém udržet. Předtím tady byly vinohrady a zeleninové zahrady, ale dnes to jsou jakési plíce Boldogu. Za tím je ještě školka, kterou se snažím řešit jako park, a jsem rád, že na stará kolena dělám to, co jsem kdysi studoval a co mne vždy bavilo. Jen mne mrzí, že to tady už můj otec nemůže vidět, i když jak říkám, je s tím obrovská práce, protože potřebujeme každou noc tři-čtyři hodiny polévat, co je naštěstí na vesnici jednodušší než ve městě.

Na návštěvě u J. Kukala Proto jste se upsal slovenské rovině…
Vždy jsem se držel poučky, že je důležité žít v místě, kde jsou v okolí lidé s podobným majetkem, aby tam nebyla taková závist, jakou jsme si užili v Praze. Tím chci říci, že jsme nic ani neprivatizovali, ani nerestituovali, ale všechno jsem si vydělal, hlavně až později jako trenér, protože jako hráči jsme toho moc nedostávali. Vzpomínám, že když jsem poprvé hrál Wimbledon, tak vyhrál Laver a dostal asi pět tisíc liber – dnes dostanete možná trojnásobek už za porážku v prvním kole. Ale jako trenér jsem se namakal, hrával osm-devět hodin denně, navíc pod velkým tlakem, protože smlouvy byly vždy na rok a záleželo na výsledcích. Ale vždy jsem věděl, že když něco zbyde, není dobré to držet jen v bance, ale rozdělit i na nemovitost i na nějaký movitý majetek, kde nejlepší investice je podle mého výtvarné umění, co se za totality dlouho považovalo za spekulaci. Nejhorší investicí je auto, protože to ztrácí hodnotu hned, jak ho koupíte, ale nemovitosti jsou jedna z nejlepších investic. I tato krize a opatrnost, která teď nastala, určitě jednou pomine. Samozřejmě dnes vím, že jsem udělal i chyby. Například začátkem 90. let se začaly prodávat byty v Bratislavě ve Starém Městě, několik jsem jich viděl, ale nakonec jsem se bál do toho jít, protože tam byly problémy se statikou a podobně, navíc tenkrát bylo Slovensko černá díra Evropy a nikdo nevěděl, jak to tady dopadne. Určitě byla chyba, že jsem tenkrát do nemovitostí už neinvestoval, ale dnes už tím netrpím. Už jsem se tady tak nějak zasekl a bylo tady tolik práce, že už jsem potom tyto aktivity dál nerozšiřoval, ale skutečně se mi potvrdilo, že nemovitosti jsou nejlepší investicí, co může být. No ani tady se to ne vždy s tím klidem dařilo, protože před námi tady stávala Avie, která se mnou pořád jezdila třeba až do Prahy. Tenkrát jsem šéfoval naším profíkům – tehdy se jim říkalo statutární hráči, no a krátce předtím Martina emigrovala, Lendl se nevracel domů a bez povolení byl v jižní Americe, Maršíková měla fatální nehodu u Břeclavi, takže pořád byly nějaké potíže, a pořád jsem byl z něčeho podezřelej. Asi tu šéfovskou funkci měl dělat nějaký straník, jenže v tenise jsme žádné straníky neměli, a tak to zůstalo na mně. V době, kdy náš tenis byl na výsluní, každý viděl jen tu slávu, když jsme například vyhráli koncem 80. let všechny tituly ve Flashing Meadows, co už dnes není možný. Musím připomenout i zásluhou Slováka Miloše Mečíře, který také patřil do této generace.

Na návštěvě u J. Kukala Nevyčítala vám manželka, že by chtěla více místa na květiny nebo zeleninu?
V tomhle jsme předběhli dobu. V roce 1974, když jsme se nastěhovali do domu v Bratislavě, byly tam ovocné stromy a všichni sousedi mysleli, že jsme se zbláznili, když jsme všechny vykopali a zlikvidovali, a začali pěstovat jehličnany. Ty jsem odjakživa obdivoval a dodnes tvrdím, že nejkrásnější socha na světě je úžasný strom. Takže i když jsem k tomu měl z mládí vztah, nikdy jsme se pěstování zeleniny a ovoce nevěnovali, a asi jsme v tom přeběhli dobu. Druhá věc je, že často jsem například žil v Kalifornii nebo Texasu, a tam jsem teprve viděl, co je to jehličnan, jak ho tam uctívají, když si ho dovezou někde z Oregonu, ale hned první rok jim to tam zahyne, protože tam se jim zkrátka nedaří. A nedej pánbu, nás to brzy tady čeká taky. Proto když k nám přijede nějaká návštěva odtamtud, tak hned po prvních krocích za branou omdlévají při pohledu na ty stromy a zeleň, protože tam je velký problém to udržet. Právě tam jsem si uvědomil, jak jsou tyto stromy vzácné, a jak bychom si je zatím měli i ve střední Evropě vážit, dokud se jim daří. Fakt ale je, že tady to jižní Slovensko je jedním z nejteplejších míst u nás, kde je minimálně o dva stupně tepleji než v Bratislavě, o Praze ani nemluvím. Na tenis je to úžasný, co jsem oceňoval, když nám tady měsíc nepršelo a mohli jsme bez přestání těch osem-devět hodin denně trénovat bez přerušení. Ale teď mám obrovské obavy, zda se nám to podaří udržet, protože z jedné školky je dnes už les, a druhá školka byla sazena po deseti letech, a také je to už vzrostlý porost. Fantasticky tady rostly třeba cedry i jedle. Přiznám se, že nikdy jsem nepropagoval listnaté stromy, možná také proto, že v dětství jsem pořád musel na podzim to listí hrabat a byla s tím práce. Takže listnáče tady máme jen jako barevné doplnění, i když s nimi je víc starostí. Ale jehličnan je nesmírně vděčný, protože krom toho, že se musí obzvlášť na jaře, kdy přirůstá, ošetřovat, jinak s ním vlastně není žádná jiná práce. A je to zelené i v zimě, dokonce nejkrásnější bych řekl, že jsou právě v zimě. Mám je rád.

Na návštěvě u J. Kukala Dovážel jste si i nějaká semena z ciziny, dnes už je to asi kvůli kontrolám na letišti problematičtější…
Ze začátku jsem se snažil sbírat bonsaje, ale s nimi se mi nedařilo. Za totality jsem si dovezl i nějaké stromy, ale to už je dávno. Vždy když jsem viděl něco mimořádného, tak jsem se snažil to mít. Něco jsem také podostával například na narozeniny, protože lidi věděli, že cedry mám nejradši, takže ještě dnes jich tady mám asi deset druhů. To si dnes už nikdo nedovede představit, protože přes internet si dnes už můžete objednat jakýkoliv strom jakékoliv velikosti přes různé katalogy, ale to tehdy ještě neexistovalo.

Na návštěvě u J. Kukala Co je dnes v zahrádkách a na terasách moderní a naopak, jakých chyb se nejčastěji lidé dopouštějí, když vás žádají o radu nebo pomoc?
Zakládal jsem hodně zahrad, ale nikdy jsem svoje produkty neprodával, spíše jsem je bártroval ponejvíce výtvarníkům, jako byli Vladimír Kompánek, Milan Paštéka a jiní. Ale je fakt, že poslední léta už se na mne moc neobracejí. Určitě dnes je už hodně odborníků, kteří se tím zabývají profesionálně a se kterými se už dnes asi nemůžu porovnávat, protože od těch 70. let to všechno udělalo obrovský pokrok, zatímco já jsem se věnoval jiným věcem. Podstatné však vždycky je, aby to mělo vzduch, aby to nebylo příliš nabitý. Pěkná zahrada chce hodně volné plochy a také dokázat to pěkně barevně skloubit. Přiznám se, že nám nikdy moc nešly kytky, a vždy jsem z legrace říkal, že jsem měl vlastně tenkrát velkou kliku, že jsem zkoušku z květinářství vůbec udělal. Protože to byla hlavně „poznávačka“ a kytky mi nikdy moc nešly. Vždycky jsem obdivoval hlavně jehličnany, a když se to dobře vyskládá i barevně a druhově, využije se terén… Tady byly na začátku zoufalé plochy, co byla výhoda při stavbě kurtu, že všechno, co se vybralo pod stavbou klubovny, tak se hned použilo na vyrovnání plochy. Nelíbí se mi, že u nás se kurty stavějí jako nějaké klece, ale třeba ve Spojených státech mívají klece jen v rozích, jinak je to volné, co je mnohem příjemnější prostor pro hráče i pro diváky.

Na návštěvě u J. Kukala Dovezl jste si z cest světem nějakou inspiraci, týkající se zahrady?
Na cestách jsem hodně chodil i do botanických zahrad a do galerií, lezl na Etnu, nebo si odskočil na Tádžmahál. Tenkrát to býval program spíš pro ředitele turnaje a rozhodčí, protože většina hráčů tehdy chodila jen mezi hotelem a kurtem. Dnes už vím, že návštěva botanické zahrady den před zápasem asi není to nejlepší, a že jsem možná mohl být i lepší hráč, kdybych víc myslel na tu koncentrovanost. Na druhé straně rozptyl zájmů mi zase hodně pomohl po sportovní kariéře.

Jaká jsou rizika spojení zahrady s moderním uměním, co jsou vaše dvě velké lásky?
To zkrátka patří k sobě. Momentálně je obrovská chyba, že monumentální sochařství je dnes úplně potlačeno. Kdysi platilo, že architekti měli povinně tři nebo čtyři procenta z rozpočtu výstavby na uměleckou výzdobu, ale to dnes neplatí a je to na nové výstavbě vidět. Potom se nemůžeme divit, že při přestavbách se mnoho uměleckých děl jednoduše zničí, aniž by dali autorovi vědět. Děje se to jak za normalizace, kdy se likvidovaly hlavně abstraktní sochy a jen málo se jich podařilo zachránit. I když tvrdím, že nejkrásnější socha je strom, tak umělecké dílo vždycky patřilo k parku a k městu. Velmi záslužnou činnost dělá Viktor Hulík, který v Bratislavě organizuje každoroční přehlídku Socha ve městě. Také akce jako kdysi bývala třeba Socha piešťanských parků, to dnes strašně chybí. I my se tady na tom prostoru snažíme uchovat, co se dá. Zajímavé například je, že tady se nám ukázalo, jak bronzové sochy nejsou v přírodním prostředí tak pěkné jako třeba hliníkové. Myslím si, že soch je ve městě i v přírodních parcích stále málo. Například tu máme sochu z Trenčianských Teplic od Richarda Keťka, ve které tam přespával bezdomovec, ale nikoho to nějak moc ani nezajímalo. Přitom hodně privatizérů a novozbohatlíků dnes má doma bílé stěny, a já jsem si vždy myslel, že po obstarání ledničky a televize přijdou na to, že dalším krokem je umění. Ale oni se toho jakoby bojí a raději investují do jachty a letadla. Sice už přibývá řada sběratelů, ale dnešní generace strašně spěchá a očekávají, že v průběhu dvou-tří let dosáhnou toho, co se jinak sbírá dvacet-třicet let. I když se například závěsný obraz už začíná považovat za velice zajímavou investici, na sochy do zahrad to zatím ještě pořád nedošlo. A to je chyba, protože to tam patří. Když se podíváte do světa, jak se někde objeví nová okrasná zahrada, tak bez nějaké sochy to nemůže fungovat. Tento smysl pro dotvoření prostoru jako by nám dnes chyběl.

Na návštěvě u J. Kukala Co připravujete v oblasti umění?
Letos jsme měli velký úspěch, když jsme po deseti letech udělali další rekord v Mirbachově paláci s výstavou Secese. Dvacetdevět tisíc platících návštěvníků byl druhý rekord po výstavě Alfonse Muchy v roce 2002, který udělal ještě o deset tisíc návštěv víc. Takže Mucha je doslova jako „mucholapka“, protože lidi přišli na Muchovy obrazy, ale až na výstavě objevili i další secesní obrazy. Jednak z toho vrcholu jako jsou Kupka nebo Preissler, ale navíc ještě i slovenských mistrů jako byl Benka, Palugay, Medňanský a další, o kterých se ani nevědělo, že také patří k této éře. Přitom Muchových děl tam bylo jen dvacet. Proto mne napadlo udělat ještě jeho neobvyklou kolekci, co se vůbec nedělá, a to jsou Malby a kresby. Mnohem známější jsou jeho litografie teda plakáty nebo Slovanská epopej. Navíc teď se prolomila bariéra zapůjčování děl z českých státních galerií do zahraničí, takže by to mohla být mimořádná výstava v Bratislavě.

A co sbírka Muchových plakátů od Ivana Lendla?
Ta přijede určitě, mám souhlas Ivana i současného správce této sbírky pana Richarda Fuxy, s oběma jsem ve stálém kontaktu, ale problém je tady například s prostorem. V Obecním domě to mělo obrovskou návštěvu, které Ivan ještě pomohl svou velikou reklamou ve Wimbledonu, ale tam to bylo ve velkém a nádherném secesním prostoru, a takový my tady v Bratislavě, žel, nemáme. Pan Fuxa už tady všechno prolezl a podle jeho vyjádření zatím nejlepší možnost našel v River Parku. Další alternativou by mohl být Pálfiho palác, kde se ještě upravuje druhé poschodí, ale přes 120 artefaktů, a nemluvím o dalším zázemí této výstavy, si žádá určité prostory. Takže instalace hned po Obecním domě je velice složitá otázka, zvlášť když o ni je zájem v Japonsku, Číně a na celém světě, ale věřím, že se vše nakonec podaří a přivezeme ji do Bratislavy. Zatím teda chceme od ledna udělat Muchovy Malby a potom na jaře se snad podaří dovézt i Muchovy plakáty.

text a foto: Jiří Výborný

(celý rozhovor ve slovenštině vyšel v zářijovém čísle měsíčníku RealitySK)

Poznámka: Podle portálu lendl-mucha.cz pražskou výstavu „Ivan Lendl: Alfons Mucha" v Obecním domě navštívilo během pěti měsíců od dubna do září 2013 celkem 185 677 milovníků umění moravského mistra. Upomínkové předměty z výstavy si lze zakoupit přes internetový obchod mujmucha.cz, který například v rámci předvánoční akce nabízí ke stažení elektronickou verzi knižní publikace o plakátové tvorbě A. Muchy za cenu 0,99 €. V současnosti je nejkompletnější sbírka Muchových plakátů (116 ze 119 doložených) v rukách restaurátorů, co byla podmínka majitele pro její zapůčení na pětiletou pouť po světových výstavních síních.